Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Gliwických EMBRIONAL sme tu pred časom mali s jednou reedíciou starých nahrávok a živákom a teraz vrhneme krátky pohľad na ich druhý dlhohrajúci album, vydaný koncom februára. „Diabla v tele“ majú Marcin (gitary, vokály), Kamil (bicie) a Rychu (gitary), basu ako hosť dodal Kriss Michalek. Nahrávalo sa ešte v 2. polovici roku 2013, zmixované bolo do nasledujúcej jari a zvukovo je nahrávka naozaj solídna, s vyváženým pomerom nástrojov a celkovo dramaticky ponurým vyznením, na aké si Poliaci potrpia.
Novinka obsahuje desať skladieb plus dva inštrumentálne kúsky a milovníci temného, pekelníckeho death metalu, stavajúceho na atmosfére a zároveň prepracovanosti materiálu by sa po nej mali obzrieť. Hudba, v ktorej majestátnou zlobou nasiaknuté gitary súzvučia s apokalypticky zvoniacou basou a vpred ju ženie nemilosrdný dupot čertovských kopýt, vo veľmi aktuálnej forme narába napríklad s odkazom prvých albumov MORBID ANGEL, DEICIDE alebo IMMOLATION, búrlivé harmónie spolupracujú so znepokojivými melódiami, nálady EMBRIONAL sú útočné, rúhavé a zároveň ťaživé, skladby sa odohrávajú vo variabilných tempách a posolstvá z hĺbok podzemia prináša drsný, dôrazný vokál. Celkovo taká poriadne nadupaná a kvalitne zložená klasika, death metal ako sa patrí. Dravé ako KRISIUN v starších časoch, k tomu muzikantský kumšt a atmosféra, palec hore.
8 / 10
Vydáno: 2015
Vydavatel: Old Temple
Stopáž: 43:06
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
